Pravda je jako šíp, nauč se ho chytit

28. září 2013 v 16:56 | Destinaetus |  Úvahy aneb Vyschlá studna
Určitě jste už někdy slyšeli ten citát nebo nějakou jeho obměnu, že pravda je jako šíp - aby byla účinná, musí zabolet. S tím samozřejmě souhlasím, ale je zároven i možné, aby byla účinná i bez té bolesti. Já jsem toho živoucím příkladem.

Je zajímavé, že když si prožijete různé věci, tak časem dojdete k nějakému prozření, osvícení nebo jak to nazvat. Zkrátka pochopíte něco, co jste do té doby nechápali. Jo, je mi teprve 21 let, jsem mladej klacek co rozhodně nemůže mudrcovat o životě, ale i tak se mi podařilo jedné věci - přijmout pravdu, at je jakkoli kritická a nepříjemná.
No, abych byl přesný, mám na mysli pravdu, která slouží hlavně jako kritika, která není většině lidí po chuti.


Jak se říká, pro pravdu se každý sere a je to prostě zákon života mi tak přijde. I pro mě to platilo a to hodně dlouho. Jenže pak jsem se nad tím jednou zamyslel a došla mi jedna věc. Vždyt ta rozčertěnost, kdy vidíme rudě a lámeme tužky, je vlastně úplně zbytečná. Pokusím se vám objasnit svůj myšlenkový pochod, který je dosti ovlivněn Star Trekem. ... Jo, přesně tak.
Nebojte, není to nic geekoidního. Já sám nejsem žádný jeho skalní fanoušek, jen mám prostě všeobecný přehled a je mi celkem známá rasa Vulkánců. Abych řekl pravdu, jejich filozofie mi tak trochu učarovala.

Vysvětlení pro neznalé: Vulkánci se řídí pouze logikou a naprosto potlačili veškeré emoce, protože podle nich jsou škodlivé. S tou částí s emocema ani moc nesouhlasím - jak chcete tvořit umění nebo někoho milovat bez emocí? Navíc ty krásné pocity jsou přeci skvělé. A co že jsou i špatné, vždyt právě díky nim můžeme plně docenit ty krásné. Ale to jsem odbočil... Jde mi o to, že Vulkánci se téměř kvůli ničemu neurazí, vše berou z logického hlediska a fakta jsou prostě fakta. Když obéznímu člověku řeknete, že je obézní, člověku s akné řeknete, že má špatnou pleť nebo matematickému antitalentu řeknete, že 2 a 2 opravdu není 5 - pokud to je řečeno bez emocí, bez účelu ublížit, prostě jen věcné tvrzení, tak pak je přeci naprosto nelogické, aby se ten dotyčný urazil. Vždyt to je prostě pravda, fakt, skutečnost. Zkrátka pokud ti to vadí a dá se s tím něco dělat, tak s tím něco dělej. Pokud nechceš, přijmi skutečnost jaká je. A Vulkánci to chápou.

Vlastním způsobem jsem si toto osvojil a můžu říct, že mi to parádně ulehčilo život. Kéž by to pochopilo i víc lidí.

A nyní můj vlastní myšlenkový pochod, pro který mě Vulkánci inspirovali. Pokusím se to vysvětlit na jednoduchém a podobném příkladu:
Máte dva lidi, osoby X a Y. Osoba X chce osobu Y upozornit na nějakou její vadu, například nějakou zdánlivě blbost, že jí nesluší ty krásné červené šaty, které má tak ráda, protože jí dělají tlustou. (nebo něco jiného, třeba povahový rys, učiněné rozhodnutí, názor...) X na to s co největší opatrností upozorní a co udělá Y? Jako většina obyvatelstva se přeci urazí. Ona sama přece ví co jí nejlépe sluší, vždyt jí to hodně lidí (ze slušnosti) pochválilo a co X o tom vůbec ví? Nic, přece.
V hodně případech se obě osoby kvůli tomu pohádají, možná spolu i dokonce nějakou dobu nebudou mluvit. Jenže jak čas plyne a Y se jednou prohlídne v těch šatech v zrcadle, uvidí tu dvojitou pneumatiku kolem pasu, začne nad tím přemýšlet a dojde k závěru, že ono to X mělo vlastně celou dobu pravdu.
Takže ve výsledku se stane co? Než se člověk dobere k poznání pravdy, tak ho to stojí nervy a zhoršené mezilidské vztahy.

A nyní jsem si řekl. Ale proč?
A tak jsem prostě učinil nějaké vnitřní rozhodnutí (nevím jak to nazvat, určitě to znáte. Ten moment kdy se ve vás něco zlomí, rozsvítí se žárovka a pochopíte), že tuhle část, kde se urazím, prostě přeskočím. Z části o vyslechnutí kritiky prostě přejdu rovnou k přijmutí kritiky. Všechny ty fáze mezitím jsou zbytečné, aspon tedy pro mě.

A funguje to!!

Vymyslíme příklad:
Když mi někdo vytkne, že jsem třeba špatný spolubydlící, tak místo toho abych začal obvinovat druhé, že mě nechápou, že na mě útočí a že co se o mě kurva staraj (například můj spolubydlící z intru, když mu kdokoli řekl, že by se po tom týdnu opravdu mohl osprchovat), tak se na moment nad sebou objektivně zamyslím, vyslechnu si jeho názor a jeho postoj prostě bez emocí přijmu.

A jak to nejčastěji následně řeším?
Pokud to situace dovoluje, zeptám se: Ok, proč? A nyní, když mu vadí něco, co je prostě charakteristický rys mé osoby, např. fakt že poslouchám metal, tak prostě narovinu řeknu že s tím nic nenadělám. Ovšem pokud řekne, že mu vadí, že si často pouštím metal, tak třeba řeknu: Ok, bude stačit když si to budu pouštět do sluchátek? Nebo něco podobného. Zkrátka je to věc, která není tak důležitá - pustim si to do repráků nebo sluchátek? Z tohohle kompromisu se má osobnost nezhroutí. Emoce nejsou potřeba. Proč se nasírat?

Navíc když existuje řešení, které mi je nabídnuto nebo mě samotného napadne, a je pro obě strany schůdné, proč ho neaplikovat?

Zkrátka a jednoduše, místo bezdůvodného nasrání a uraženeckých póz se nad sebou rovnou zamyslím. A pokud to situace dovoluje, tak se i rovnou pokouším zlepšit a klidně se i zeptám, čím by se toho dalo dosáhnout. Člověk občas potřebuje názor zvenčí, protože nikdo sám sebe objektivně neposoudí.

V některých částech života se hodí, když emoce prostě vypnete, protože nejsou potřeba a jen kalí úsudek. Vím, někdy to vůbec není lehké, už jsem si takové případy také zažil. Ale zpravidla toto svoje rozhodnutí dodržuju a zatím vždy se mi podařilo nějakým způsobem se udržet v jeho mantinelech.

Nemáte nejmenší tušení, jak mi to pomohlo.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Blanch Blanch | Web | 28. září 2013 v 17:45 | Reagovat

Spolubydlení není ani tak o kritice jako o tom, že člověk ví, že s těmi lidmi bude dál žít a chce s nimi vycházet a nezhoršovat si to. Když jednomu vadí, co dělá druhý a řekne mu to, nepovažuji to za kritiku, ale za konstatování s nevyřčenou(někdy i vyřčenou) prosbou o nějakou nápravu nebo kompromis. Já nemám problém se přizpůsobit, pokud mě někdo upozorní na něco, co se mu nelíbí, když on má k tomu stejný přístup. Chceme spolu dobře vycházet a tyhle žabomyší války jsou naprosto zbytečné.

No a pak máš takovou tu kritiku, že chceš někomu pomoct, myslíš to s ním dobře a on se napaprčí a začne na tebe útočit a používat nesmyslné protiargumenty, aby vinu nakonec shodil na tebe a ze sebe udělal svatouška. Jako teď třeba s jednou rádoby grafičící slečnou, která srovnává její kradení obrázků na designy s psaním fanfiction :), aniž by si zjistila, jak totálně je mimo a jak funguje autorský zákoník, no to je na dlouhé lokty. Ona na to dojede stejně nakonec sama a takoví lidi ani nestojí za pozastavení, když si neváží ani upozornění. Společnost je fakt nechutně pokrytecká.

Každopádně za takový přístup by ti někteří lidi platili zlatem. Já mám v poslední době pocit, že jsou všichni lidi na internetu nějací nasraní nebo co, nevím, co je furt žere, ale člověk už nemůže napsat nic, aby nebyl za lynčování hodného hatera :))

2 Taychi Taychi | E-mail | Web | 28. září 2013 v 22:14 | Reagovat

Neviděla jsem Star Trek, ale v některých případech jsem se to naučila používat. Vlastně ve všech. Ještě se mi nikdy nestalo, že bych se nějak urazila kvůli názoru a přestala se s někým bavit. Možná jsem byla trochu smutná ve chvíli, kdy jsem něco dělala pro daného člověka a jemu se to nelíbilo, ale určitě bych se s člověkem nepřestala bavit kvůli tomu, že se nějak neshodneme. Nikdy vztahy nekončím hádkou. Většinou se s někým nemusím dlouhodobě, k čemuž jsem došla třeba po třech měsících sledování, a tak, kdy prostě ten vztah je, ale tak nějak vymizí, jestli víš, co tím myslím,

3 Claire Claire | Web | 29. září 2013 v 17:47 | Reagovat

Tleskám. :)
Vulkánce mám za tohle ráda, hlavně Spocka v podání Zacharyho Quinta, protože se mu prostě povedl. :D

Na tom, o čem píšeš se snažím usilovně pracovat po vzoru svých bráchů, neboť Ti to používají denně. Vtipné je, že někoho naštveš už jen tím, že se nenecháš naštvat. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama