Přitahují mě špatní chlapi

21. srpna 2013 v 15:25 | Destinaetus |  Jakoby ze života
Teda, jen jsem ten nadpis napsal, tak to ve mě evokovalo takový ty filmy s těma slušnáckýma šprtkama, který pak zkazej školní rebelové a je z toho love story na hodinu a půl. Whatever.
Tenhle článek už mám v rozepsaných pár dnů a neměl jsem na to ho zveřejnit. Ale pak jsem si řekl - no co, třeba někdo přijde s nějakou myšlenkou která mi poskytne nový úhel pohledu, který mě do té doby nenapad.
Jde o mé vztahy-nevztahy. Vím, zdá se vám že tenhle článek vám nic moc neřekne, protože sem teplej a někomu se i možná právě vaří krev v žilách, že propírám svý buzeranství - vězte, taky z toho nemám radost že to vytahuju na světlo boží. Ale přijde mi, že tohle téma vlastně není nijak ohraničeno sexuální orientací. Myslim si, že je víc lidí co si vybírá špatný partnery či partnerky a netuší proč.


Můj problém tkví v tom, že mě to vždycky nějak táhlo k týpkům, u kterých už jsem dopředu věděl, že z toho nic nebude. Prostě si vybírám nedostupný typy. Ale abyste to pochopili správně, je třeba říct, jak mě to táhlo a jak to mám s city.

Víte, obecně u mě platí, že co se týče emocí a citů, tak jsem naprosto chladný člověk. Nějakých citů jsem schopen až po určité době, kdy si toho člověka pustím víc k sobě, získá si mou důvěru, zkrátka se mi dostane pod tu mou tvrdou slupku. A až když dá nějak najevo on své city, tak až poté začnou jakoby klíčit ty mé. Je to prostě u mě běh na dlouhou trať, tak moc se bojím odmítnutí, že to nějakou dobu trvá než si sám sobě dovolím k onomu člověku cítit nějakou...lásku. Musím si být prostě jistý.
Do té doby to jsou spíše takové ty počáteční sympatie a lehká chemie, na kterých se dá stavět. Takže žádná láska na první pohled, pouze sympatie a chemie.

A moje historie, podle které soudím, že mě berou jen nedostupní?
Nejdříve tu byl jeden heterák, takže ztráta času. Pak to byl opět heterák, ale už asi lehce bi, ale stejně jsem se o nic nepokusil, nemělo by to smysl. Pak opět heterák, takže ztráta času podruhé (ale když ted slyším z dobrého zdroje, co dělá s přítelkyní v posteli za psí kusy a co po ní i vyžaduje, např. vypracované břišáky jak chlap, tak mám o jeho heterosexualitě silné pochybnosti). No, potom bisexuál, se kterým si vztah umím představit, ale problém by asi činil věkový rozdíl (je to celkově krapet složitější). A dá se říct, že zároven s ním se objevil i můj bývalej, se kterým to chvilku vypadalo i celkem vážně, ale stejně mi už tenkrát mohlo bejt jasný, že to nemá ještě v hlavě ujasněný a vztah je odsouzen k zániku, k čemuž taky došlo, protože do života chce přítelkyni ale na volný čas milence. (Asi mě omámilo, že o mě někdo projevil zájem - byla to příjemná změna)

Tohodle faktu, že si vybírám špatný týpky, si jsem vědom už nějakou dobu. Když jsem nad tím uvažoval a snažil se přijít na to proč, tak jsem došel k závěru, že díky mojí absenci emocí a taky díky tvrdé skořápce nejsem schopen u druhých lidí vycítit, jestli by byli schopni nějakých citů ke mě. Zkrátka že nemám ten citový radar, který by odhalil kdo by byl schopen mě takříkajíc "milovat" a kdo ne. Nepoznám to. A tak si moje sympatie vždy musely vystačit bez něho. V první řadě mě někdo oslovil vzhledem, prostě to byl můj typ a líbil se mi. A poté, když jsem ho začal víc poznávat, tak jsem si všímal jeho chování, povahy, názorů...zkrátka jsem zjistil, že má přesně ty vlasnosti, které by se mi na mém příteli líbily a tak mi nějak podvědomě začal být sympatický. Opět říkám, žádná láska, pouze sympatie a chemie na kterých se dá stavět.

To jsem si myslel až doted, že to je vždy výsledek zdlouhavého procesu. Jenže pak přišel nový poznatek.

To si takhle jednou sjíždim jednu buzerantskou sociální sít (Je to hrozná pako-stránka, ale jediná kterou dokážu překousnout. Znám i ostatní gay "seznamovací" weby, ale vždycky když na ně vlezu, tak i když je zima až praští, tak mě z toho monitoru ovane nějaký teplý vánek, obloha zrůžoví a z dálky slyším hrát Hey man gay man jak doprovodnou hudbu ve filmu. Jde na mě nausea jen si to představim) a úplně náhodou narazim na týpka, se kterym sem prohodil jen pár vět, viděl jen jednu fotku a i přesto mě něčim jakoby dostal. Prostě měl něco do sebe i přes ten monitor.
A pak jsem přes známýho zjistil, že to je heterák a profil tam měl jen ze zvědavosti. (Dostal jsem víc informací o něm, je to zajímavá postavička, Freud by měl jistě radost, ale i tak furt heterák)

Ale chápete to? Na tom webu jsou desítky, stovky, ba možná i tisíce profilů! Ale když si mám vybrat někoho a u něho si říct něco ve smyslu Jo, ten je dobrej, do toho bych šel tak si vyberu zrovna toho jednoho jedinýho heteráka co tam má profil jen ze srandy. Shit!

A pak jsem si nějak vzpomněl na jeden díl Sexu ve městě, kde hlavní hrdinka Carrie řešila stejnej problém jak já. Každý její vztah skončil katastrofou a psycholožka i kamarádky jí řekly, že její problém je to, že si vybírá špatný chlapy. Ovšem během čekání před ordinací u pscholožky vždy potkala předchozího klienta, krásného, chytrého, prostě dokonalého. Sama říkala že na něm něco je, že jí to k němu něčim táhne, něčim jí okouzlil. Šla do toho, byla to tutovka.
Po jejich prvním sexu se ho zeptala, proč chodí za psycholožkou, co má za problém? A on: "Vždycky jak se vyspim s holkou, tak o ní úplně ztratim zájem. A ty?" ... "Vybírám si špatný chlapy."

V ten moment co jsem si na to vzpomněl, tak jsem si uvědomil a řekl si jednu věc - Doprdele, vždyt já sem Carrie ze Sexu ve městě! Začal jsem se hlasitě smát, až mi vyhrkly slzy do očí, skoro hysterický, prostě fakt výtlem jak kráva. Jinak ani reagovat nešlo.

Jenže proč se kolem mě motaj furt jen samý nedostupný týpci a heteráci? Někdo by určitě řekl něco ve smyslu, že je to asi tím, že jaké energie vysíláme do vesmíru, tak takové se nám vracejí. Jenže já nevysílám nic negativního nebo prostě jakkoli nedostupného. Právě naopak, přijde mi, že ta aura touhy po spřízněné duši ze mě jenom sálá... Že by to bylo ono, co každého potencionálního partnera ihned odpudí a ani se mnou neprohodí jedno slovo? Působím díky tomu tak moc... zoufale, nevyzrále?
Nebo mám snad v sobě zakódován nějaký duševní masochismus, že si podvědomě libuju v sebelítosti a utrpení, a místo toho, abych hledal štěstí, tak podvědomě hledám neštěstí? Já už bych se nedivil vůbec ničemu.

Někdo nějaký nápady a tutoriály na štěstí? :)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin Maniaque Martin Maniaque | 21. srpna 2013 v 15:43 | Reagovat

Když jsi gay na mužný typy, tak se nediv, že se zamilováváš do heteráků. Ale neboj, nejsi  v tom sám :D A ta písnička od Tomboye je hrozně návyková. Už jsi někdy slyšel zpívající transky? http://www.youtube.com/watch?v=s0kqobQRcUo :D

2 strigga strigga | 21. srpna 2013 v 16:02 | Reagovat

Ty, člověče.. vzhledem k tomu, že na mě nejspíš nejlíp sedí popis z posledního odstavce, sečteno podtrženo spolu s faktem, že mě když si náhodou někdo všimne, zděšeně prchám pryč a následujících několik týdnů se úzkostlivě ohlížím, jestli ten člověk náhodou někde není, abych mohla bleskově zaběhnout za roh, ti asi nic moc neporadím. :D Každopádně, u příhody s Carrie ze Sexu ve městě jsem se rozesmála taky. :D
Ale.. asi mám podobný problém jako ty. Dokud někoho neznám dobře, nedokážu si k němu vytvořit vztah. Nějaká "zamilovanost" je pojem, který v podstatě neznám. Ačkoli jo, znám - když mi bylo osm, tak.. :D jo, zní to šíleně, ale já si to od tý doby pořád připomínám a říkám si, do háje, TAKHLE vypadala opravdová láska, byl to opravdu "pocit", bylo to o něčem.. nebylo to jen něco, co bych si sama vsugerovala z potřeby alespoň působit dojmem, že něco cítit dokážu. A bylo to oboustranný! Sakra, proč jsme si to tehdy v těch sladkých osmi letech nedokázali říct? :D Třeba.. třeba mi něco uniklo, třeba jsem se tehdy mohla dozvědět něco, co by mi dneska pomohlo líp chápat, jak vůbec vztahy fungují. Takhle jen tápu, tápu a nechápu, většinou ani nevím, jestli chápat chci. Vážně, pro lidi jako my by měli zavést nějaký speciální psychologický sezení. :D

3 Tevuori Tevuori | Web | 21. srpna 2013 v 16:06 | Reagovat

Až někdo objeví recept na štěstí, bude to tu hned o něco snesitelnější.

Myslím, že uzavírání citů do sebe je naprosto OK. Někdo prostě není šílený empatik, který se dokáže vcítit do každého.

4 Claire Claire | 21. srpna 2013 v 16:10 | Reagovat

Brácha je se svým přítelem celkem dlouho, a to je taky na ty "mužný typy", jak je v předchozím komentáři. Ale hledal, až našel. Teda vlastně nehledal, po posledním nevydařeným vztahu se na všechno a všechny vysral a pak najednou našel to, co potřeboval... A je zasnoubenej. :D
Prostě zákon schválnosti no... :D

Návody nejsou. Snad jen zkus to tolik nepitvat (vím, že to nejde :D), nemusím Ti tady povídat o energiích z vesmíru :), prostě jen, když pořád opakuješ, že máš smůlu, tak jí fakt máš.

Je to prostě na nic a nemá smysl poskytovat rady, co nejsou účinný. Takže už asi skončím. :) ;)

5 Metteorwa Metteorwa | E-mail | Web | 21. srpna 2013 v 16:12 | Reagovat

Já si poslední dobou už připadám fakt divná. V podstatě jsem nikdy nešla do nikoho, kdo o mě neprojevil zájem první. V podstatě se mi většina chlapů zalíbila, až když jsem viděla, že by mě chtěli. V životě jsem nikoho nesbalila, vždy jsem se nechala tak nějak sbalit. Musím taky podotknout, že jsem zřejmě ojedinělej typ jedince, co nemá "svůj typ". Prostě nemám. Jasně, jsou věci, co mě odrazují (gel, řetězy, debilní kecy). V podstatě jsem ale asi trochu na ruce a způsob vyjadřování, hlas, intonaci atd. Jsou lidi, u kterých mi neskutečně vadí jak mluví, i když to jsou jinak lidi pohodový, milý a pěkný.
Za celý život jsem si už partnerů zkusila víc, celkem 3, můj nejkratší vztah trval rok, a musím říct, že ve všech případech se jedná o naprosto, ale naprosto různé typy, jak vzhledově, tak věkově i což se týče vzorců chování. Nechápu.
Jednou, když jsem byla chvíli sama jsem zažila takové dost "brutální" zakoukání. Samozřejmě projevil zájem první, nějakou dobu to vypadalo nadějně a pak se ukázalo, že je to v podstatě tak trochu vychcanej hajzlík a navíc blbec, co si nechá srát na hlavu (podle mě). Nu což, obrečela sem to hodně, trochu se střískala a přešlo to. Ale to už je pryč a teď mám skvělýho mladýho chlapa, jak má bejt. Žádnej zastydlej puberťák, promiskuitní notorický lhář, naivka, nebo něco podobnýho.
Ale to seznámení rozebírat nebudu, to by byla hrozná ostuda! :-D
Nevím, možná tvůj ideální protějšek je na tom podobně jako ty a nenašli jste k sobě přes ty svoje slupky cestu. Já mám jedinou radu, která se osvědčila mně, a to je nesedět doma na prdeli (i když nevím jak na tom jsi ty, to by mohla být dlouhá diskuze), vyrazit ven, na procházku, s někým do hospody, dát co nejvíc šanci náhodě. Ale dneska je to těžký...kdo se má vyznat v tom, kdo je gay a kdo ne.

6 m. m. | Web | 21. srpna 2013 v 17:04 | Reagovat

Já myslim, žes na to kápl s tou zoufalostí. Ono je to z lidí fakt cítit. A celej život si znovu a znovu ověřuju, že je o mně největší zájem ve chvíli, kdy zrovna s někým jsem a tudíž jsem v pohodě, a nebo když jsem se zrovna s někým vyspala (a tudíž jsem víc než v pohodě). Prostě fakt vysíláme.

Ty potřebuješ kapku štěstí a potkat někoho, kdo možná nebude dokonalej, ale aspoň nebude úplně na houby. Můžeš se s ním jen tak oťukávat a ego stoupne a pak to půjde líp. Na takovýhle vzájemný masírování ega mám jednoho kamaráda. Nikdy jsme spolu nic neměli, oba jsme šťastně zadaní (a i když jsem já nebyla, byl on a já to naprosto respektovala). Ale vždycky jsme si našli čas na flirt a vzájemný zvedání sebevědomí, jen tak pro tu srandu a abychom věděli, jaký to je, když o nás někdo stojí.

Bejt homo musí bejt hrozně těžký. Nevidíš lidem do hlavy a jak poznat, kdo je a kdo neni? V Praze u Muzea je jedna gay kavárna. Možná by stálo za to stavit se tam. Je to takový místo, který je sice pro gaye, ale zase to neni žádnej bar, takže je větší šance, že tam najdeš někoho normálního.

Jak já jsem ráda, že jsem bi a že se tudíž můžu zamilovávat do koho chci... ale stejně mám za sebou taky historii těch špatnejch. To je normální. Však on se ti taky najde nějakej dobrej, jen si nezoufat a prostě žít. Dělej, co tě baví, podnikej, věnuj něčemu energii a buď otevřenej světu, a ono si tě to najde.

7 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 9:34 | Reagovat

Meh, go with the flow. Postupem času jsem se naučila některé zajímavé subjekty pozorovat zdálky, asi jako zvířata na safari :-D Pěkné, ale daleko. A co s tím nakonec doma? :D

Nicméně, co se vztahů týče, tuhle jsem to počítala a došla jsem k tomu, že jsem měla šest vážných dlouhodobých vztahů - a sedm převážně nevážně.

Nevím, jestli se dá říkat, že vztahy končí tragicky. Z mého úhlu pohledu dokud někdo není mrtvý nebo zmrzačený, všechno se časem urovná. Bolí to - ale na vztahy se podle mě ve společnosti klade až zoufalý důraz obecně, no a to je pak těžký, bejt nad věcí...

No a to jsou moje rady:

1) Ujasni si, co v žádným případě nechceš a přes co nejede vlak. V tomhle nikdy nedělej sám se sebou kompromisy - nebo kromě jednoho náhodnýho heteráka na gay seznamce můžeš skončit jako já a mít mezi bejvalýma extrémně žárlivýho policajta se sklony ke stalkingu :-)

2) Buď nad věcí. Ještě se nestalo, aby to nějak nedopadlo, a tak si z toho fakt nedělej vrásky.

3) Věnuj se sám sobě. Vztahy mohou přijít a odejít, ale sám se sebou musíš vydržet do konce života - a kéž by to bylo dlouho. 8-)

8 Vikomt Vikomt | Web | 22. srpna 2013 v 9:55 | Reagovat

Kdo hledá, nenajde a ten kdo nehledá, zakopne o toho pravého. Chce to čas. Je normální nebýt otevřený každému (zejména na té sociální síti, kterou jsi zmínil :D ). Nehledal jsem a potkal jsem ho. Jenže to byl případ, že mi vyloženě sednul a měl jsem pocit, že mu můžu říct všechno. :D Mno a s bi to asi je o ničem, ti stejnak po nějaký době řekne, že chce mít děti a pustí tě k vodě (a bude ti čumět na holky i na kluky a to je taky blbý). :-?

9 Morticia Lehtonen Morticia Lehtonen | Web | 22. srpna 2013 v 14:52 | Reagovat

Jó hochu, tak s tím ti asi neporadím - kdysi na základce jsem se zamilovala do spolužáka, který se mě oproti ponižování ostatních vždy zastal a často po mě pokukoval, ale v momentě, kdy jsem po něm začala pokukovat i já (taky si tak nějak nikoho nezamiluju, dokud on neprojeví nějaké sympatie vůči mně), přešlo ho to :D

Každopádně patřit k té části populace, která je homosexuálně orientovaná, musí být sakra těžké vzhledem k tomu poměru mezi heterosexuály a homosexuály. Natož najít toho pravého, když s tím mají problémy i hetero.
Jakože nebýt blogování, tak jsem dnes sama jako kůl v plotě, protože jsem nedůvěřivá a bohužel i celkem vybíravá (co bych komu nalhávala). Ale možná bys mohl taky najít lásku na blogu - díky článkům můžeš lověka poznat leckdy mnohem líp než z profilů na seznamkách a třeba se ti fakt povede najít toho pana dokonalého :-)

10 Achája Eressiel Achája Eressiel | 24. srpna 2013 v 15:49 | Reagovat

No to je situace. Mám jednoho dost strašího kamaráda, který je na tom krapet podobně. Něco už si zažil a pěkný to nebylo, tak je opatrnej a lidem moc nevěří. Ale má lásky na rozdávání a zoufale touží po správné ženě, a že má vysoký nároky. Ale kdykoli nějaká projeví trochu zájmu, on vystartuje, ona se vyplaší a on je zase mrzutej a nevěří, mračí se a diví, že ho nikdo nechce. Kolotoč.
Jojo, špatnej výběr a energie jsou sviňa, fungujou:-)
U mě to bylo asi tak. Už jako malá holka jsem si vysnila toho jedinýho prince, v pubertě se tim děsně užírala a pak jsem konečně přestěla hledat, začala žít a užívala si sama sebe a svobody. A zakopla jsem o něj. Po dost špatnym vztahu neměl zájem o závazky a hups, jsme spolu přes dva roky, z toho rok ve vlastním společném bytě:-D
Vim, že se to lehko řiká, ale v první řadě přestat se soustředit na to, co strašně chci. Možná tak představit si, že už to mám, pak to nechat být a učit se žít sám se sebou. Jak podotkla Cirrat, to je základ:-)

11 Ríba Ríba | Web | 5. září 2013 v 17:54 | Reagovat

Vždycky jsem myslela, že to ty jsi ten, kdo ty nevinný kloučky svádí na scestí. >:)

12 Destel Destel | Web | 25. září 2013 v 18:46 | Reagovat

Mě naštěstí tohle vybírání "špatných chlapů" nějak minulo. Možná za to může hlavně fakt, že než abych si vybírala protějšek nějak citově, jdu na to většinou racionálně. Možná budu takhle znít mírně bezcitně a vypočítavě, ale věřím jsem si tím ušetřila problémy, kterých bych potom litovala.
Přitom to není tak, že bych se nezamilovala (nebo alespoň nedošla do té fáze, ten se mi líbí a nebylo by špatné to s ním zkusit). Ale pokud na něm  bylo něco, co bych později viděla jako zásadní problém (hulil, vadila mi povaha, někdy to byla i docela blbost), tak jsem si řekla: "Ne, nech ho být." Většinou jsem si pokládala otázku, jestli bych s tímto člověkem chtěla strávit zbytek života a téměř vždy byla odpověď "ne". Což vede k uvažování, jestli se vůbec něco z toho, co jsem kdy k někomu takovému cítila, dalo považovat za zamilovanost. Ve směs jsem to brala tak, že se dokážu bez chlapa obejít, dokud prostě nepoznám, že teď je to on a stálo by za to s ním nějaký ten vztah mít.
A výsledek znáš. Je mi sice někdy trochu trapné přiznávat těm, co se vodí za ručičky už v patnácti, že svůj první vztah jsem v podstatě měla až ve dvaceti. Ale na druhou stranu si dokážu představit, že s tímto člověkem dožiju stáří a ničeho nelituji.
A co jsem si uvědomila teprve nedávno... Kdykoliv se mi někdo líbil, byla jsem vždy já ta první kdo vysílal signály. Nebyla jsem nikdy typ, který by na rovinu řekl: "Ty se mi líbíš". Tak jsem se snažila na sebe nějak upozornit a snažit se, abych se zalíbila. A takhle jsem si spoustu kluků až moc zidealizovala. Pak jsem se vedle nich cítal jako nicka a většinou to skončilo větou: Někoho takového si nezasloužím. Jak by se někdo takový zahazoval s někým jako já? Dalo by se to spojit taky s nedostatkem sebevědomí v té době.
Ale když jsem si uvědomila, že jsem se poprvé zamilovala (a tím myslím opravdu), brala jsem toho člověka jako sobě rovného. A pokud jsem si řekla: "hej, ten je skvělý", spíš mě to nutilo k tomu říct si. Musím udělat něco, abych se mu vyrovnala, být lepší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama