na Blog.cz

Nemůžu říct, že bych byla vyloženě sociofob, ale někdy si tak připadám. Hodně záleží na náladě a na lidech. Jak nejsem v kondici, tak jsem schopná celou dobu ve společnosti promlčet, a jindy srším neuvěřitelně vtipem.

Ty jseš dekadentní symbolista. Trochu mi tvé verše připomínají Baudelaira, takže poznámky pod čarou nejsou špatný nápad :)

Tohle už tu asi bylo, ale stejně to napíšu: vím, jak se cítíš. Prošla jsem tím taky, a to peklo bych nepřála ani svým nejhorším nepřátelům. Snad se z toho taky dostaneš.

Netroufám si to diagnostikovat, někdo by řekl, že je to normální, někdo by to zas označil za fobii. Ale je fakt, že obecně špatně snáším pobyt na veřejnosti. Někdy je to lepší, někdy horší. Někdy nemůžu několik dní vylézt z baráku. Když musím dojít za roh nakoupit, je třeba vynaložit neskutečné úsilí už jenom na odchod, dělá se mi špatně, někdy se musím jít vyzvracet už jen z myšlenky, že zítra musím jít na nějakej úřad. A nemůžu pak usnout, když vím, že tu věc nejde oddálit. Pocity, jakýma někdy trpím, když musím jít po ulici, se nedaj popsat. Zírám do země a dělám, že tam nejsem, protože je mi hrozně z toho, že na mě lidi viděj. A úplně nejhorší jsou momenty, kdy mě někdo nechá o samotě třeba v restauraci nebo nějakym podobnym veřejnym podniku. Například když tam přijdu první nebo když si můj doprovod odskočí. V takovou chvíli mě jenom panika drží přikovaná k lavici, abych se nesesypala nebo neutekla. Někdy mám problém jenom vylézt z vlastního pokoje, protože mám hrůzu, že potkám někoho z našich a že bude třeba nějak interagovat.

Tak nevím, třeba je to normální, třeba neni. Prášky na to brát nehodlám, je třeba se s tím prostě naučit žít a možná to jednou přejde a zase budu mít chuť chodit mezi lidi, ale posledních pár let se opravdu radši zahrabu doma s knihou než abych někoho viděla. Existuje jen velmi málo lidí, které bych ráda občas viděla a opravdu bych s nima chtěla trávit čas. A ti jsou většinu času nedostupní. Kromě nich mám z trávení času s kýmkoli po většinu času hrůzu.

Sociofob je dneska každý druhý. Vystihls to přesně, u poloviny je to jen póza, protože je to teď prostě in, být outsider.

Já jsem se nikdy nenazývala sociofobem. Spíš extrémně stydlivým člověkem ;)
Nezní to pak jako nemoc.
U mě je ten problém hlavně ve společnosti, kde jsem si nejistá. Když vím, že lidi, mezi kterýma jsem, o moji přítomnost stojí, tak je všechno v pohodě a v tu chvíli umím být ukecaná a sršet vtipy. Ale kdekoliv mezi neznámými lidmi nebo klidně i na ulici mezi cizími, to mám pořád pocit, že se mi neustále smějí a snažím se co nejrychleji zmizet nebo se zneiditelnit. Nevím, jak by to mohlo svědčit o inteligneci nebo coolovitosti mé osoby.
Každopádně je to na nic a přeju ti, aby se ti to povedlo překonat. I když z vlastní zkušenosti to nebude úplně jednoduché a já navíc nejsem v tvém těle, takže netuším, jak moc podobně se cítíš.

Cítit se mezi lidmi sám je běžné, ale opravdu sám nejsi nikdy. Definuj člověka.

Na veřejnosti se většinou taky necítím nejlépe (když jsem sama) a taky občas musím "utéct", ale moje diagnózy znějí jinak než sociální fóbie. A vůbec bych se ti nesnažila tvrdit, že je to skvělý. No ale tak to víš dobře sám=)
Nicméně taky znám to střetnutí s pozéry, i když na jejich obranu musím připustit, že většinou ani neví, o čem mluví.