Prokletí bez hranic

Výkřik do tmy a následná ozvěna uvnitř mé duté hlavy

Pondělí v 16:30 | Destinaetus | Deviace v praxi

Maturuji. Ve čtvrtek v 13:35 mi začínají ústní. A to češtinou.

Stačí jeden pohled na tu hromadu sešitů, papírů, desek a knížek a mám chuť začít řvát Ne! Ne! Ne! Prosím už ne! Já už nechci! Prosím! Ne!

Rovnou říkám, že českou filozofii, pravěk a pomocné vědy se učit nebudu. A jestli si to vytáhnu, tak začnu věřit na zákeřného osuda a vypočítavý mechanismus zákonů schválnosti.

Už se těším, až si sednu k photoshopu a začnu vytvářet ty vesmírné scenérie, které se mi rodí v hlavě. Až konečně vytvořím ten steampunkový layout. Až napíšu nějaký ten verš, který vyjádří jak se mi ulevilo.

Takže ve čtvrtek mi všichni povinně držte fakáče!

Sbohem a šáteček

(surrealistické dílo Vítězslava Nezvala)

Počet komentářů: 5

Vzkaz v láhvi II

11. května 2012 v 11:59 | Destinaetus | Deviace v praxi

Celý článek | Počet komentářů: 7

Fotografie

8. května 2012 v 10:23 | Destinaetus | Vytrhané listy

Takhle to dopadá, když si projíždíte AK, co to ta mají vůbec za projekty, a u jednoho tématu vás něco napadne.

Jak se člověk mění kvapem,

nepoznán svou přítomností,

ba ani jiným časem.

Ty chvilky oko pamatuje.

Oslepeno padajícím prachem.

Oko techniky, svědek, který neodpouští.

Kousky minulosti jsou mu důkazem.

Přidat komentář

Jak šel se mnou čas

1. května 2012 v 11:09 | Destinaetus | Deviace v praxi

Má gymnaziální léta se chýlí ke konci, měli jsme poslední zvonění a prohlíželi jsme si prezentaci o naší třídě, která byla jako tradičně promítána v kině před celou školou. Byl jsem zděšen. Celou dobu jsem žil v přesvědčení, že není žádný kompromitující materiál o mé osobě. No, myslel jsem si to. Prezentace mi ukázala, že je na můj vkus až moc fotek s mým obličejem. A hádejte kdo byl na úplně první fotce, kde je zvěčněn s vlasy z prvního ročníku. Kdo to asi může být? Můžete třikrát hádat.

Celá prezentace je plná skupinnových fotek. Tak proč zrovna já tam musím mít pouze fotky, kde jsem jenom já a ke všemu to jsou ty momentky, kdy se člověk tváří jako debil. A všechny fotky z prváku, kdy sem vypadal nemožně. Proč tam nedaly těch pár fotek ze čtvrtáku, kde jsem s ostatními a vypadám tam relativně jako člověk? To fakt nikomu nedošlo, že to nerozdejchám? To si za ty 4 roky nevšimli, že se nerad fotím? A to možná z toho důvodu, že pak nechci být někde promítán před celým gymplem? Evidentně ne.

A víte co je horší? Že spolužačka už tomu obětovala spoustu času a nervů a ozvat se den předem, at tam něco změní, by bylo pěkně hulvátský.

Sice to vypadalo, že nikoho mé fotky nezajímaly, nebo jim nepřišly až tak vtipné, aby se hlasitě smály jako u jiných. Ale jde o ten pocit, že váš xicht (ze dne, kdy jste nevypadali nejlíp) otevírá prezentaci.

A tak mě napadlo, že by byla sranda aspon na blogu si dát po pořádku své fotky, jak jsem postupně stárl a měnil se. Jednou si vychovatelka z intru koupila takovou chytrou knížku, díky které každému z její výchovné skupiny určila tvar jeho obličeje a popsala ho. Můj obličej je prý diamant, který je ale třeba brousit a leštit, aby byl krásný. A když se to povede, tak je prý výsledek dokonalost.

Cheche. Dobrý joke ne?

Celý článek | Počet komentářů: 11